Pohřební

Mně pohřby nevaděj
mám rád ten klid
do kterýho se člověk může zabalit jako do měkký plyšový deky, když ho pošlou čekat do místnosti s názvem Čekárna pro pozůstelé, a to si vždycky vzpomenu na Sto zvířat a mám chuť ty smuteční hosty nějak rozptýlit, zazpívat něco jinýho než Ave Maria. Pak přijde bloncka v černým kostýmku se stříbrnou sponou a decentně se potřetí přeptá vdovy na jméno zemřelého, zatímco připlešatělej chlápek s naleštěnejma botama se ptá, zda si bude panstvo přát fotečku, rakev obložená sudým počtem květin plus nejbližší rodina, hm?..za čtyřicet korunek takovejhle formát, madam. Madam s očima zalitejma vodou se znechuceně otáčí zády, radši si prohlídne fotky z dovolený, kde byl manžel ještě bez rakve. Potom přijde někdo, kdo vypadá důstojně, a řekne: "Prosím, můžete mě následovat do obřadní síně," a všichni vyjdou ven a s hlavama vklíněnejma mezi ramena pochodujou sněhem, kterej pořád bíle padá, i když jsou všichni v černým, a říkaj si, To je zima, zase zmrznou meruňky, nebo třeba To je zima, zase si nebudu moct vzít ty tenký punčocháče, co se Martinovi tak líběj, že když je mám na nohách, nedokoukáme se ani do půlky filmu.Před obřadní síní je napsaný Pomni, že prach jsi a v prach.. a tak dál, jak to každej zná, nebo něco v tom smyslu – jako že Ježíš se pro nás obětoval, protože nás miloval, a já si zas říkám: Ježíši, skutečná láska zůstává nevyřčena, jak mi to jednou šalamounsky namluvil kterýsi, který neměl odvahu mi do očí říct, že mě nechceV obřadní síni svítěj elektrický svíce a je tu cítit pach smrti promísenej se zápachem sava a těžkou vůní orchidejí. Lavice jsou studený a lipový, maj na sobě rýhy jako památku na vdovy a sirotky, který zarývají do dřeva nehty, aby se nerozkřičeli nahlas. Nebožtík leží v bytelný rakvi z dubovýho dřeva, takže ten žádný rýhy dělat nemůže, i kdyby nakrásně chtěl.Účastníci pohřbu si s hlučným šoupáním a jemným povzlykáváním a odkašláváním vyberou svý místo. Přijde blondýnka, která už si napočtvrté snad zapamatovala jméno zemřelýho, a ukloní se rakvi. Pro nás, který na pohřeb nepatříme, ještě upřesní, proč že jsme se tu sešli: Protože zemřel ten a ten, kterého jsme všichni tolik milovali, a proto jsme se s ním přišli rozloučit před jeho poslední cestou. Chudák ženská neví, že on už dávno odešel bez loučení.Pak začne hrát hudba a já se dívám lidem do tváře, některý pláčou. Po třetí písničce a předlouhém proslovu některého z věrných přátel, který se uprostřed zajíká a tiskne si k očím potrhanej papírovej kapesník, začnou pozůstalí trochu nerovóznět, někdo přemejšlí, jestli nebude třeba posunout rezervaci v hospodě, kam tě pak půjdem, ty jeden chlape, zapít, vnučka počítá, jak dlouho pojede tramvají číslo jedenáct, a doufá, že stihne odpolední rande s Martinem, přestože jí děda v dětství četl Kocoura Mikeše a kvůli umělýmu chrupu poprskal Ladovy ilustrace takovým způsobem, že se kocourkovi slil dohromady čumáček s levým očičkem. Nehorší fáze je ale ta poslední, když při pátý písničce začne rakev zajíždět za závěs ze zlatý látky s lurexovejma střapcema. Pro dnešní lidi, zvyklý na realitu s hranama obroušenejma smirkovým papírem dohladka, pohybující se ve světě vystlaným molitanem, je tenhle výjev až příliš naturalistickej. Dotyčnej jim mizí z očí navždycky, lidem to dojde až ve chvíli, kdy to dostane nějakej symbolickej rozměr. Vstávaj.Až teď, když viděj, jak mizí v tý černý díře, jim naplno dochází, že už ho nikdy nebudou moct poprosit, aby jim podal konvici s kafem.Propukají výbuchy pláče tlumené papírovejma kapesníkama. Tyhle papírový kapesníky by klidně mohly symbolizovat nesmyslnost života, protože je přes zoufalou a zjevnou nepraktičnost využívá devadesát procent civilizovanýho světa.Jen vdova má možná krajkovej, s inicálama, pěkně bavlněnej.Stojej v pozoru jako by spolkli pravítko a stáli by tak, i kdyby jim měly nohy zdřevěnět nebo vrůst do špinavejch dlaždiček, protože to prej je projev úcty. Když už to někdo nemůže vydržet a přešlápne, stihne ho za to okamžitě pohoršenej pohled úkosem někoho z nejbližších smutnících, zvlášť když je to někdo mladej, kdo má ještě celej život před sebou, a vůbec neví, co jsou to problémy, protože tihle mladí žádný problémy mít nemůžou, sakra.A pak je ticho, hudba zmlkne, ozývá se jen šustot oblečení, vytvoří se černá lidská stonožka se spoustou rukou, která postupuje k první řadě a říká tolika ústy: Upřímnou soustrast, až už to zní jako nějaký zaklínadlo, abrakadabra! Byl to báječný člověk, je mi to moc líto.Chlapi většinou jenom statečně tisknou rty k sobě, až jsou celí bílí v obličeji, a stiskem ruky říkají totéž, co ženský ústy.A potom už je konec, ty velký dveře se otevřou a lidi odcházej stejnou cestou, kterou přišli. Jenže dveře jsou jenom pro živý, takže já, nezvanej návštěvník cizích pohřbů, musím odejít druhou stranou a následovat rakev, která zmizela v černým tunelu.