Sedm jiných žádostí

...vybafl na mě ráno Facebook a bůhví, kdo za změtí drátů čekal na odezvu, když jsem místo virtuálního otevřela skutečné skleněné okno a kochala se zbytky rozplývajícího se babího léta. Je to tak, dlouhé noci nám šlapou na paty a spalo by se klidně i za světla, ale stejně se každý rok cítím, jako že něco nového začíná. Podzim mě zkrátka probouzí jako zakletou princeznu a nebýt vidiny šíleného shonu ve škole a v práci, zpívala bych si s Radůzou ("Jaká láska divá mi to v srdci roste") a hodiny hleděla do stínu svého těla.
Zatím tuhle krásu můžu napytlovat očima a pouštět si za tuhých zim jako němý film...anebo radši vzít hole na nordic walking a zkontrolovat, jak je na tom padající listí.

Čas na vyšší level (Jáchym Topol-Kloktat dehet)

Román Jáchyma Topola Kloktat dehet lze označit za historickou fikci, která je na první pohled od skutečnosti nerozpoznatelná. Odehrává se v Československu v roce 1968, popisuje události té doby a přetváří si je k obrazu literární tvořivosti. Používá ve velké míře dobové dějové prvky, které mísí se svými fantazijními představami, mistrně je do příběhu zasazuje a realisticky zaobaluje do celistvé dějové linie, co se čtenáři rozvíjí před očima v průběhu čtení knihy.

Kniha má dvě části, které se od sebe vzájemně odráží, první začíná v jistém bodě života hlavního hrdiny a druhá se s první částečně překrývá.
Celý příběh připomíná soustavu soustředných kruhů, čtenář začíná spolu s hlavním hrdinou příběhu-zuboženým uprchlickým chlapcem Iljou-přesně ve středu, postupně se s dalším pokračováním probíjí skrze další a další kružnice, přičemž nejde vždy čelem k překážce, někdy kruh obchází různými cestami, někdy linii příběhu úmyslně větví. Každý jeho krok má však vyšší smysl, i když se to mnohdy nemusí na první pohled jevit zřejmým.
Chlapec Ilja, kterého vlastní rodiče odložili a spolu s mladším postiženým bráškou Vopičákem, vyrůstá v sirotčinci zvaném domov Domov. Sirotčinec spravuje skupina řádových sester, v Domově vládne přísný řád a pořádek, ovšem jen do té doby, než jsou sestry násilně odvezeny a mezi chlapci (kteří se podle věku dělí na dlouhokošiláky a trenýrkáře) nastane chaos a zmatek, při němž nešťastnou náhodou zemře Iljův bratr Vopičák. Tím nastane existenciální zvrat v životě malého chlapce, je to jeho první setkání se smrtí, naneštěstí ve velmi syrové a bizarní podobě. Toto setkání se smrtí potom ovlivní jeho následující počínání, především mu uvolní ruku v pozdější vraždě velitele Vyžlaty.
Ač se zdá malý hrdina být výchovou zdeformován k necitlivosti a lhostejnosti vůči životu a jeho hodnotám, opak je pravdou, resp. jeví se v silných kontrastech, které činí celý příběh brutální a groteskní zároveň.
Když domov Domov zaberou velitelé Vyžlata a Baudyš, sní Ilja o útěku se svým dvojníkem Margašem, kterého velitel přivedl s sebou, touží utéci a důstojně pohřbít svého bratra, což se neslučuje s jeho pozdějším činem, který je strašlivý-vraždou velitele. Z příběhu je patrné, že nešlo o vraždu s jednoznačným motivem, o to víc je situace vyhrocenější a její okolnosti hrozivější.
Příběh se odehrává nejen v kruzích, ale i v kontrastech. Prostředí sirotčince v Siřemi se vyjímá vedle typického předobrázku českého venkova, malba hrdinného vojína Fedotkina s českým chlapcem po boku stojí na opačném konci spektra než svaté obrazy velebných sester a příběhem přetékající obrázek symbolické Čechie. Typický český sedlák pan Cimbura se vyjímá vedle jeptišky Albrechty, války ministrujících chlapců s dětmi z Domova ukazují na žabomyší absurditu kontextu dané doby.
Zvrat příběhu a tím i jeho předěl nastává nečekaně, přesto nijak dramaticky, přirozeně vyplyne z děje událostí a nenechá čtenáře se nadechnout před skokem do hluboké vody autorovy fantazie, protkané nitěmi správně dávkovaného napětí i mimosmyslově vnímatelným pocitem beznaděje nad koncem, který je zatím v dáli. Čtenář má místy pocit, že tuhle hru nemůže vyhrát, zároveň ví, že musí jít dál, probořit další kruh, následovat Ilju ve spletitých cestách, které mu byly přiřknuty a které se větví v dechberoucí pointu.
Druhá část knihy je historická fikce, kde československá armáda bojuje proti okupantům národů Varšavské smlouvy. Je vyhlášena mobilizace, dochází k bojům.Vesnička Siřem, zdánlivě idylické místo, se stává klíčovým dějištěm Celá tato fiktivní zápletka je podmalovaná příběhem o vlcích a vejcích, který je do knihy vložen rámcově, slouží k navození atmosféry absurdního hrdinství v kontrastu s nevírou v dobrý konec.
Dobrého konce se v románu Kloktat dehet nedočkáme, ovšem tragikomického vyvrcholení ano- je jím transformované zobrazení českého národa jako státu mající moře, tento prvek značně podtrhává fiktivnost a absurditu celé dějové linie, která se díky umělecké přesvědčivosti může jevit jako vysoce autentická.

Topolův román Kloktat dehet je psán s lehkostí, která čtenáři umožní odhalovat další a další slupky vrstevnatého příběhu, postoupit dál, překonat další level, hrát dál anebo skončit v nejlepším. Při čtení jsem mívala pocit, že krom toho, že vnímám skvělé literární dílo, hraju i dobře promyšlenou počítačovou hru. Kniha mě do děje vtáhla sama od sebe, po několika stránkách mě doslova pohltila svou bohatostí, odrážející se jednak v propracovanosti příběhu, jednak v brilantní jazykové formě.
Jazyk knihy Kloktat dehet je na první pohled čtivý, jednoduchý a nekomplikovaný, je to jazyk dítěte, malého kluka, který mluví, „jak mu narostl zobák“, mísí složitě osvojovanou řeč pěstounské vlasy s idiolektem své sociální vrstvy-skupiny odpadlých, zavržených sirotků, z nichž nikdo nečeká, že vyroste něco dobrého. Obecná čeština ve své nejprůzračnější formě do sebe pojímá velké množství slangismů, vulgarismů, jakož překvapivě i slov s archaickou výpovědní hodnotou, což výsledný obraz neruší, naopak mu dodává na celistvosti a přesvědčivosti. Topolův román není roztříštěný, nemá charakter experimentálního textu, přesto je velice jedinečný především pro svou významovou kontinuitu a hrátky s fakty, zaobalené do vynikajícího literárního zpracování.

Románem Kloktat dehet Jáchym Topol bezesporu českému čtenáři ukázal, že patří k předním spisovatelským osobnostem současnosti.

Pohřební

Mně pohřby nevaděj
mám rád ten klid
do kterýho se člověk může zabalit jako do měkký plyšový deky, když ho pošlou čekat do místnosti s názvem Čekárna pro pozůstelé, a to si vždycky vzpomenu na Sto zvířat a mám chuť ty smuteční hosty nějak rozptýlit, zazpívat něco jinýho než Ave Maria. Pak přijde bloncka v černým kostýmku se stříbrnou sponou a decentně se potřetí přeptá vdovy na jméno zemřelého, zatímco připlešatělej chlápek s naleštěnejma botama se ptá, zda si bude panstvo přát fotečku, rakev obložená sudým počtem květin plus nejbližší rodina, hm?..za čtyřicet korunek takovejhle formát, madam. Madam s očima zalitejma vodou se znechuceně otáčí zády, radši si prohlídne fotky z dovolený, kde byl manžel ještě bez rakve. Potom přijde někdo, kdo vypadá důstojně, a řekne: "Prosím, můžete mě následovat do obřadní síně," a všichni vyjdou ven a s hlavama vklíněnejma mezi ramena pochodujou sněhem, kterej pořád bíle padá, i když jsou všichni v černým, a říkaj si, To je zima, zase zmrznou meruňky, nebo třeba To je zima, zase si nebudu moct vzít ty tenký punčocháče, co se Martinovi tak líběj, že když je mám na nohách, nedokoukáme se ani do půlky filmu.Před obřadní síní je napsaný Pomni, že prach jsi a v prach.. a tak dál, jak to každej zná, nebo něco v tom smyslu – jako že Ježíš se pro nás obětoval, protože nás miloval, a já si zas říkám: Ježíši, skutečná láska zůstává nevyřčena, jak mi to jednou šalamounsky namluvil kterýsi, který neměl odvahu mi do očí říct, že mě nechceV obřadní síni svítěj elektrický svíce a je tu cítit pach smrti promísenej se zápachem sava a těžkou vůní orchidejí. Lavice jsou studený a lipový, maj na sobě rýhy jako památku na vdovy a sirotky, který zarývají do dřeva nehty, aby se nerozkřičeli nahlas. Nebožtík leží v bytelný rakvi z dubovýho dřeva, takže ten žádný rýhy dělat nemůže, i kdyby nakrásně chtěl.Účastníci pohřbu si s hlučným šoupáním a jemným povzlykáváním a odkašláváním vyberou svý místo. Přijde blondýnka, která už si napočtvrté snad zapamatovala jméno zemřelýho, a ukloní se rakvi. Pro nás, který na pohřeb nepatříme, ještě upřesní, proč že jsme se tu sešli: Protože zemřel ten a ten, kterého jsme všichni tolik milovali, a proto jsme se s ním přišli rozloučit před jeho poslední cestou. Chudák ženská neví, že on už dávno odešel bez loučení.Pak začne hrát hudba a já se dívám lidem do tváře, některý pláčou. Po třetí písničce a předlouhém proslovu některého z věrných přátel, který se uprostřed zajíká a tiskne si k očím potrhanej papírovej kapesník, začnou pozůstalí trochu nerovóznět, někdo přemejšlí, jestli nebude třeba posunout rezervaci v hospodě, kam tě pak půjdem, ty jeden chlape, zapít, vnučka počítá, jak dlouho pojede tramvají číslo jedenáct, a doufá, že stihne odpolední rande s Martinem, přestože jí děda v dětství četl Kocoura Mikeše a kvůli umělýmu chrupu poprskal Ladovy ilustrace takovým způsobem, že se kocourkovi slil dohromady čumáček s levým očičkem. Nehorší fáze je ale ta poslední, když při pátý písničce začne rakev zajíždět za závěs ze zlatý látky s lurexovejma střapcema. Pro dnešní lidi, zvyklý na realitu s hranama obroušenejma smirkovým papírem dohladka, pohybující se ve světě vystlaným molitanem, je tenhle výjev až příliš naturalistickej. Dotyčnej jim mizí z očí navždycky, lidem to dojde až ve chvíli, kdy to dostane nějakej symbolickej rozměr. Vstávaj.Až teď, když viděj, jak mizí v tý černý díře, jim naplno dochází, že už ho nikdy nebudou moct poprosit, aby jim podal konvici s kafem.Propukají výbuchy pláče tlumené papírovejma kapesníkama. Tyhle papírový kapesníky by klidně mohly symbolizovat nesmyslnost života, protože je přes zoufalou a zjevnou nepraktičnost využívá devadesát procent civilizovanýho světa.Jen vdova má možná krajkovej, s inicálama, pěkně bavlněnej.Stojej v pozoru jako by spolkli pravítko a stáli by tak, i kdyby jim měly nohy zdřevěnět nebo vrůst do špinavejch dlaždiček, protože to prej je projev úcty. Když už to někdo nemůže vydržet a přešlápne, stihne ho za to okamžitě pohoršenej pohled úkosem někoho z nejbližších smutnících, zvlášť když je to někdo mladej, kdo má ještě celej život před sebou, a vůbec neví, co jsou to problémy, protože tihle mladí žádný problémy mít nemůžou, sakra.A pak je ticho, hudba zmlkne, ozývá se jen šustot oblečení, vytvoří se černá lidská stonožka se spoustou rukou, která postupuje k první řadě a říká tolika ústy: Upřímnou soustrast, až už to zní jako nějaký zaklínadlo, abrakadabra! Byl to báječný člověk, je mi to moc líto.Chlapi většinou jenom statečně tisknou rty k sobě, až jsou celí bílí v obličeji, a stiskem ruky říkají totéž, co ženský ústy.A potom už je konec, ty velký dveře se otevřou a lidi odcházej stejnou cestou, kterou přišli. Jenže dveře jsou jenom pro živý, takže já, nezvanej návštěvník cizích pohřbů, musím odejít druhou stranou a následovat rakev, která zmizela v černým tunelu.

Svatá Ludmila

Září, měsíc s lidským odhadem padesátník v nejlepší kondici, chytá druhou mízu, slunce žhne s novou silou, vnímám na nábřeží Vltavy s jistými otisky ve vědomí, že teplo by mi bylo i bez toho slunce. Božena Němcová hledí ze své plastiky a když už se nemůže ze slušnosti pootočit, alespoň bronzově červená...a svatá Ludmila, které patří dnešní den, z dálky stáčí svoje věže do ruličky a poslouchá to úžasně sdílené ticho.

Začalo září a podle toho vypadá i Liliina tvář, aneb, jak mi bylo řečeno dnes na facebooku-her eyes September.

A při večeru? Babí léto začínám s Radůzou.